Maďarsko 2009

Jó napot kívánok

Praha – Eger – Miskolc – Tokaj – Tata a zpět
Víkend se sázkaři a psy v kraji vína a čápů 🙂

Účastníci zájezdu:

  • Madlen, Lubik + Máří
  • Pítr + Terra
  • Vomajda
  • Martin, já + Dupi

Myšlenka na společnou dovolenou vznikla už v zimě. V eufórii spojené s příchodem nového roku jsme si naplánovali spoustu výletů a akcí. Zdá se, že víkendů má letošní rok málo a že nemůžeme všechno stihnout. A tak jsme spojili dovolenou v lázních i se psí dovolenou a vrazili jsme do Maďarska. Konkrétně na sever – do oblasti lázní, vína a krásné přírody.

Tentokrát se organizace ujal Petr (za což jsme mu všichni vděční) a my ostatní si jen užívali volna a nechali se vodit z místa na místo. Petr, vybaven průvodcem, nás provedl historickým městemEger – dozvěděli jsme se i něco i historie a pobavili se Petrovou scénkou při koupi lístků na hrad. Petr se svým smyslem pro detail a zaujetím pro věc se všemožně snažil vysvětlit paní pokladní, že jako zaměstnanec rádia a student má právo na slevu. Možná, kdyby byl mladší a pracoval v BBC tak by uspěl. Tentokrát však vyhrála pokladní.

Dopoledne ve městě nás trochu zmohlo a tak jsme chtě – nechtě museli vyrazit do lázní, nabrat trochu nových sil. V termálních lázních jsme vydrželi skoro celé odpoledne a v bazénu s vodou teplou 37°C jsme přečkali i pořádnou letní bouřku (letních bouřek jsme si v Maďarsku užili opravdu hodně) neb jak říkal odborník Luba – pravděpodobnost, že to práskne do vody je jako, že vyhrajeme ve Sportce. Nic na tom neměnila ani skutečnost, že Vomajda zná někoho, kdo ve Sportce vyhrál dvakrát 🙂
Večer v Egeru patřil návštěvě Údolí krásných žen. Lákadla pro turisty kdy na jednom místě je soustředěno velké množství vinných sklípků. Do města jsme tentokrát vyrazili vlakem. Paní domácí se divila, proč vlakem a ne taxíkem (ten jsme měli v záloze na noc).

První sázka:
 Jak dlouho pojedeme vlakem do místa určení.

Kdo prohraje platí vítězi pití. Vyhrála jsem a Madla mě zvala 🙂
Před ochutnávkou vín jsme se navečeřeli v nedaleké hospůdce, kde si velké významné plus zasloužil především číšník. Méně významné body jsme připsali místnímu umělci – klarinetistovi. Nejenže byl totálně na mol a vlastně už asi ani nevěděl, jak se jmenuje (asi Ištván – těch v Maďarsku potkáte hodně), prskal Vomajdě do večeře, ale byl tak neodbytný, že jsem se před ním museli jít schovat do restaurace. Našel si nás i uvnitř a nakonec si za své vystoupení vysloužil 2 cigarety a pár forintů. Sláva, dal nám konečně pokoj – Peti příště už si nedělej kamarády z takových umělcůPosezení ve sklípku bylo krátké – z nepochopitelných důvodů zavírají před půlnocí. O co bylo posezení kratší, o to byla cesta taxíkem domů zábavnější. Bylo nás 6, s taxikářem 7 a všichni jsme se nasoukali do jednoho auta. Nemalou rychlostí s námi taxikář uháněl na předměstí.Neokradl nás – o což jsme se taky vsadili. Večer byl krátký a tak jsme ještě poseděli na balkóně (dlouhé teplé večery jsme si v Maďarsku opravdu užívali).
Ráno bylo nutné se sbalit a vyrazit o dům dál. Dál na východ. V plánu byla procházka v Národním parku Bükk. Podél potoka jsme klidným vycházkovým tempem došli k vodopádům, u kterých jsem se zabrala do focení a zbytek výpravy se mi zatím ztratil. Nezbylo než na ně čekat až se zase objeví. Naštěstí zjistili, že jim jeden člen chybí. U vodopádů jsme si pochutnali na výborný rybě, zapili to pivem a vydali se na cestu zpátky. Čekal nás totiž ještě přejezd do Miskolce. Prý ošklivý průmyslový město (ale mají tam plochodrážní stadion, jak říká táta), ale pěkné lázně na okraji města. Nevím kdo a nevím proč vybral nejkratší cestu do Miskolce. Skrz park po úzkých klikatých silničkách. Vyhráli kluci neb seděli vepředu. Nám vzadu bylo ke konci cesty lehce nevolno, jak bylo čubám netuším – ty snášely všechny naše výmysly s velkým pochopením.
Cestou přes národní park vznikla další sázka – Kolik stupňů celsia bude na nejvyšším bodě naší cesty. Prohrál Petr neb doufal, že rituál odpoledních bouřek se bude opakovat. Neopakoval a tak vyhrála Madla. A následovala další sázka – kdo vymyslí nejsprostší nadávku. Nevyhrál nikdo neb nápady byly všechny velmi originální a záchvat smíchu nám slušně potrénoval bránice, nemělo cenu určovat vítěze :)Po příjezdu do Miskolce nás čekalo několik zábavných chvil při hledání ubytování. Odstartovaly to chatičky v kempu – lino na podlaze, vlhký deky. To všechno po velké slevě za 300 Kč na osobu. Pán se cítil dotčen, že jsme ho odmítli. Zřejmě kemp vystavěl už jeho pradědeček a on ho zdědil jako velké rodinné bohatství. Další vtipné setkání nám musela vyprávět Madla, která se na recepci hotýlku setkala spíše s mrkací panenkou než ženou schopnou jakékoli komunikace. Nedá se nic dělat, musíme hledat dál. V blízkosti lázní bylo ještě několik penzionků a hotýlků, snad budeme mít štěstí. První možnost, říkám mu Dům hrůzy byl starý dům, ve kterém bydleli staří lidé. Zatuchlý odér v místnostech a vlhký molitan na postelích. Tady bydlet nebudeme ( tentokrát byly ženy shovívavější než mužská část výpravy). Nakonec jsme se ubytovali v na první pohled pěkném hotýlku. Večer však Petr objevil jakési obyvatele z říše hmyzu ve sprše a 27 cizích vlasů na polštáři!!! 🙂 Chudák, po večerním posezení se těšil a zároveň netěšil do postele.
Ráno jsme si přivstali kvůli návštěvě lázní. Madla ještě trochu přiostřila v komunikaci s hoteliérem a zařídila nám ubytování pro psy na celé dopoledne v jeho pokoji (prý ať je necháme na dvoře – se asi zbláznil, to už bychom je taky nemuseli najít). Ještě že se Manka umí i zdravě naštvat a prosadit si svou. Nic už nám tedy nebránilo v tom užít si 3 hodiny v lázních – velkým lákadlem byly bazény přímo ve skále a tak jsme si užívali jeskyní a teplé vody.
Po lázních jsme se vydali na poslední část cesty – na východ do Tokaje. Oblasti vína a čápů. Tolik čápů jsem v životě neviděla a jestli aspoň někteří slyšeli Madlu jak volá „LEŤTE K NÁM“ tak se máte Madlo a Lubo na co těšit 🙂 Sehnat ubytování v Tokaji nebyl takový oříšek. Petr prý první uviděl náš apartmán (nebudeme mu kazit radost). Krásný třípokojový byt s čistou koupelnou, kuchyní, terasou a zahradou – paráda. Dokonce ani psi nebyli problémem. Škoda, že nám na pobyt v Tokaji nezbylo víc dní, byla to jedním slovem pohádka. Nejen pěkné ubytování, ale i moc hezké městečko se spoustou hospůdek, vináren. Obklopené kopci z jedné strany a lemované řekou z druhé strany. Po ne úplně vydařeném obědě jsme podvečer strávili povídáním na terase, kdy nám Vomajda vyprávěla své zážitky z cest po světě. Jihovýchodní Asie byla jistě velkým zážitkem – ovšem já bych si klidně odpustila smažené červy, larvy, kobylky a tarantule. Představa, že si místo oříšků v čokoládě nesu pytlík smažených kobylek a k tomu přikusuju praženého pavouka mě moc nelákala. Petrovi nezbylo než přiznat, že Vomajdu v gastronomických zážitcích jen tak netrumfneme 🙂 Poslední večer patřil ochutnávce vína v domácím sklípku. Petr rozhodl, že budeme postupovat systematicky napříč celým sortimentem. A tak s přivívajícími skleničkami bylo víno sladší a sladší – což vyhovovalo nám nevinařím, ale Madla s Jíťou pořád ne a ne přijít vínu barvy Metaxy na chuť. I přesto jsme na terase vydrželi dlouho, neboť možnost pustit si vlastní hudbu a jíst vlastní občerstvení, to se jen tak nevidí. Bavili jsme se představou, jaký asi děláme ten večer dojem – „no jo, už tu jsou zase Češi – to jsou fakt podivíni, přijedou na jednu noc, ohlodají kost (ne jen tak ledajakou kost, ale pršut), vypijou pár skleniček, nejdřív chtějí hudbu ztišit, pak se nalejou a hudbu chtějí pustit na hlas a ráno zas vypadnou“. Poslední večer nás čekalo ještě jedno dobrodružství a to když jsem u nás v pokoji našla hada. Vomajda neváhala a hada zavřela pod skleničku – takhle prý v Austrálii chytala všechno. No snad věděla, co dělá.Hádanka pro ostatní – co jsem našla v pokoji? Pavouka, švába, brouka????
Háňa: Ne, HADA!!!
Madla: Cože, hada?!
Háňa: Jo, ale jen malýho.
Madla: A to nám chceš jako říct, že u vás je malej had a u nás je jeho máma a u Pítra čeká jeho praděda?
Madlu to slušně vyděsilo 🙂
Hadí rodinka se u nás naštěstí nesešla a my mohli hadí mládě vypustit do přírody.O příjemnou pondělní snídani se postarala Jíťa když obstarala čerstvé pečivo. Po snídani nás už čekal přejezd zpátky do Čech. V plánu byl poslední výlet – koupání a rybí oběd v městečku Tata. Nakonec jsem se koupala jen já a psi – nám otrlým sinice nevadí 🙂

Několik poznatků z Maďarska:

  • Maďarům nerozumíš ani po druhé lahvi vína
  • Je lepší svůj dotaz zopakovat třikrát než dvakrát
  • Maďaři rádi přehrávají zodpovědnost na někoho jiného (jak jinak si taky vysvětlit, že na každou naši otázku zněla odpověď – počkejte, musím se jít zeptat)
  • Když chceš vyhrát sázku neboj se riskovat, nechceš-li prohrát a platit tak si tipni hodnotu uprostřed intervalu
  • 6 lidí a 3 psi – to je maximum pro pohodlné cestování a zachování pohody

Přátelé sázkaři, děkuji za pěkných pár dní.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.