Slovinsko 27.6. – 8.7. 2008

Naše dlouho očekávaná a zasloužená dovolená se blížila sedmimílovými kroky. Termín odjezdu nebyl do poslední chvíle přesně znám. Ve čtvrtek odpoledne se rozhodlo, že v pátek v noci se jede. Martin ještě v pátek odpoledne vezl mýho dědu na narozeninovou párty a tak bylo na mně naložit věci do auta. Věci jsem nakládala strategicky podle toho, co a kdy budeme potřebovat 🙂 Náš výlet začínal v 1 a.m. – vražedná hodina pro každého normálního člověka. Všechno už spalo, když se dva blázni a pes řítili z Jinočan do Brna a jistě vše spalo i v Hradci, když další dva blázni vyráželi ve 2 a.m. směr Brno. Na pumpě za Brnem jsme si u kávy naplánovali přesnou trasu. Přes Bratislavu, Gabčíkovo, Györ do Slovinska. Cestu přes Bratislavu jsem, jak jinak, prospala. Gabčíkovo a Györ jsme neviděli, neb dálniční značení nás navedlo jiným směrem. Po obědě nás konečně přivítalo Slovinsko – krásné, upravené. Všude kam jen oko dohlédlo byly vinice. Už jsme se těšili na jedno vychlazené Laško takže jsme hledali nejbližší kemp. Jeden pěkný byl v areálu lázní Terme Ptuj. K naší nelibosti však ubytování bylo za 15€ + 3€ za psa. Trochu drahé ubytování. Plán byl jasný – dáme si oběd, opět rozložíme mapu a najdeme další kemp. Ten jsme našli poblíž městečka Celje. Po obědě nás přepadla únava. Zastavili jsme na polní cestě, že si chvíli zdřímneme. Probudil mě až projíždějící kombajn. Naštěstí jel na jiné pole.

Kemp Dolina jsme našli náhodou – odměnou za naše vytrvalé hledání byl bazén na zahradě a ubytování za 7€, pes zdarma. Bazén nám byl odměnou po každém výletě, proto jsme v Dolině nakonec zůstali 5 dní.

Zjistili jsme, že v neděli Slovinci opravdu nic nedělají – zavřená je většina obchodů a dokonce nejezdí autobusy a vlaky do menších měst. Pro nás něco nepředstavitelného. Nedělní výlet vlakem k jezerům poblíž Velenje jsme tedy přesunuli na pondělí. V okolí Celje jsme navštívili několik zajímavých míst. Nejpříjemnějším místem jistě byla jeskyně Jama Pekel. Venku bylo přes 30°C v jeskyni je stabilně 10°C. To jsme všichni náležitě ocenili. Na první pohled malá jeskyně nás překvapila svou pestrou výzdobou, vodopády a živočichy, kteří v ní žijí.

Martin jistě ocenil výstup na středověký hrad v Celje. Cesta do kopce měla podle značení trvat 20 minut. To jsme ještě netušili, že Slovinci nechodí rychle a cestu si v klidu vychutnávají. My kopec vyběhli za 10 minut, pravda, byli jsme trochu utavení, ale jistě jsme trhli rekord. A o to vždy jde – vyhrát. Odměnou nám byl překrásný výhled z hradu.

Když už jsme viděli všechna zajímavá místa v okolí bylo na čase se rozloučit a vydat se dál na cestu.

Dalším cílem byla Ljubljana. Malé hlavní město připomínající zmatkem v ulicích každou jinou metropoli. Architekt Plečnik se inspiroval benátskou architekturou a tak jsme občas měli pocit, že jsme v Benátkách. V ulicích bylo pekelný vedro – horko shora, horko od spodu. Tohle já prostě nedávám. Schovávaly jsme se s Dupi v každém stínu a trpělivě čekaly na ostatní. Při jízdě lanovkou na hrad, který nás nijak neoslovil, mi bylo jasný, že úpal na sebe nenechá dlouho čekat. Z Ljublajny jsem odjížděla značně zničená a s rozhodnutím, že prohlídku měst už nechám vždy na chladnější počasí, že tohle nemám zapotřebí. Naštěstí jsme měli naplánované přespání v kempu u jezera Bled. Až koupání v jezeře mě zchladilo.

Podhůří v okolí Bledu a Bohinjského jezera je ideální pro aktivní dovolenou – koupání v jezeře, jízda divokou řekou, horské tůry. My si vybrali tůru na Vogelu. Do výšky 1535m nás vyvezla lanovka. To bylo něco pro mě – strmý sráz, výška jako blázen, vítr cloumal s kabinou, jako by jí chtěl utrhnout. A jako třešnička na dortu – v horní stanici se vystupovalo na podestu přidělanou na skále. Podlážka byla jen mříž takže výhled pod sebe dolů byl eňo ňuňo. Celou cestu nahoru jsem se říkala, že to bude moje smrt, ale že to musím překonat abych nestresovala Dupi. Ta si v klidu vystoupila, jen se podívala, co jí tlačí do tlapek, sedla si a čekala až se tam vyfotíme. Opravdu mě tím mile překvapila. Na Vogelu jsme si poprvé vyzkoušeli, jak vypadá déšť v horách. Vybaveni touto zkušeností jsme se vydali na poslední část cesty – vyjeli jsme do Triglavského národního parku. Kemp Triglav ve vesnici Trenta už jsme dobře znali. Do Trenty jsme přijížděli s nadšením do vysokohorských tůr, těšili jsme se na horská jezera, strmé a holé skály, na průzračnou vodu v řekách. To vše jsme viděli a jako bonus byla koulovačka. Na několika místech ještě ležel sníh – to bylo milé zjištění v těch vedrech. Nadšení ze sněhu s námi sdílela i Dupi – té se obzvláště líbilo házení sněhových koulí. Pobyt v horách nám poněkud pokazily časté bouřky s prudkými lijáky. Jeden večer být zalezlí všichni čtyři a pes v našem stanu – to by ještě šlo. Ale 3 večery? To už je opravdu trochu silná káva. Navíc, když nás jedna bouřka donutila spát v autě, neb stan prostě takové množství vody nezadržel. Dupi byla ráda, že jí nekape do kožichu a že leží rozvalená na zadní sedačce. Chudák Martin – zbylo na něj místo za volantem. Obvykle tam sedí rád a nechce mě tam pustit. Nejsem si však jistá, že tentokrát se mu jeho místo zamlouvalo.

Ze Slovinska jsem si přivezla několik nových poznatků:

Cestování s KK je naprosto bezproblémové – Dupi svou první dlouhou cestu z části prospala, případně se dívala z okna

Ubytování s KK ve stanu – žádný problém. V kempu se za psa platí cca 3€
Do restaurací se se psem nemůže, není však problém sedět na zahrádce.
Ve městech není zvykem chovat psa a tak se na nás lidi dívali spíše vyděšeně. Někteří šli raději po silnici než by se na chodníku minuli se psem.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.