Slapy 24. – 28.9.2010

S naší dámskou výletní partičkou – Reny, Anička, Madla, já + naše feny a pes jsme se tentokrát vydaly na Slapy. Prvně nám společnost dělala naše Pepina (Antiperle Lerbynn).
Do chalupy mojí babičky jsme přijely s pátečním večerem. Opět ve dvou skupinkách. Jedním autem jsme jely já a Reny z Prahy do Ostrova, kde jsme si vyzvedly Terru. A noční krajinou jsme pak uháněly z Ostrova na Slapy.
Z druhé strany – od Prahy se řítila posádka Any a Madlen. V jednom autě s hárající Máří a gentlemanem Dominem.
Původní plán,  že první posádka přijede za světla a začne topit a vařit nevyšel. Přijely jsme sice první, ale jen s 20-ti minutovým náskokem. Topit jsme začaly a na vaření se vykašlaly a raději jsme rozdělaly táborák. Poslední hezký a teplý večer se nám nechtělo sedět doma.
Se sobotním ránem přišlo ochlazení a deště a tak jsme musely pozměnit původní plán. Lanové centrum si necháme na jaro. Madla už se prý nemůže dočkat 😉 Místo návštěvy lanového centra jsme vyrazily na houby do blízkých lesů. Cestou jsme viděly na několika místech rozhrabanou zem od divočáků a zatím jsme netušily, že historka s divočáky na nás ještě čeká. Sobotní večer jsme neplánovaně proklábosily venku pod stříškou, zabalené v bundách a shované před deštěm – přeci jen jsme se ještě nechtěly smířit s tím, že podzim je za dveřmi a večerní vysedávání venku nám končí.
Neděli jsme podle původního plánu věnovaly kulturnímu zážitku. Navštívily jsme Galerii Zámeček Příbram, kde jsou vystaveny fotografie Františka Drtikola. Po shlédnutí dokumentu o Fráňovi jsme konstatovaly, že “každý má v sobě kus Drtikola”. Neděle pokračovala v duchu odpočinku a tak trochu nic nedělání. V dobré víře jsme si chtěly zajít na oběd. V liduprázdné Příbrami jsme zašly do Baru Halda – baru, kde údajně nic není problém. Klasická pizza z prášku, klasické brambory. Ale bramborová kaše už je problém a vařené brambory vlastně taky 🙂 A když není problém s pizzou a zbytek si chcete vzít domů tak vám zabalí o jeden kousek míň 🙂 Asi daň za naše věčné otázky 🙂
Naše kulturní vyžití pokračovalo i v pondělí. A sice návštěvou zámku Dobříš. Přestože jsem na zámku byla už několikrát, prvně jsem viděla pokoj spisovatelů se stylovou koupelnou. A největším zážitkem z prohlídky byly samozřejmě obrovské papuče, které z návštěvníků udělají zase malé děti. Kloužou se malí a velcí 🙂
pondělním večerem jsme s Madlou, Máří a Dupinkou vyrazily do nedalekého lesíka, abychom si alespoň trochu zatrénovaly. Přivázaly jsme Dupinku ke stromu, já se běžěla schovat a úkol pro Máří byl jasný. Prohledat les a najít mě. Dupinka jí hlasitě povzbuzovala až přilákala svým křikem paní, která bydlí v nedalekém stavení. Přišla se prý podívat, proč ten pes tak štěká a jestli náhodou neštěká proto, že ho trhají divoká prasata. Prý jich je v lesích letos opravdu hodně a takhle k večeru je hodina, kdy se zvedají. Prý je dosti nebezpečné abychom v lese zůstávaly. Tak to byla informace pro Madlu – urychleně mě s Máří dohledaly a pak tradá rychle z lesa pryč. Potkat se s rodinkou divočáků se nám opravdu nechtělo. Tak trochu se mi vrátily vzpomínky na loňské noční vyhledávání v Plzni, kde jsme se s Madlou držely za ruce a seděly společně pod stromem.
Nejpříjemnějším zážitkem z víkendu byla, alespoň pro mne, kavárna Velbloud. Originální, mladistvý a příjemný podnik na náměstí v Dobříši.
A jak všechna svá poprvé zvládala Pepinka? Řekla bych, že s velkým přehledem a námořnickou rozvahou. Rychle pochopila, co si ke komu může dovolit, s kým si může hrát a ke komu má mít respekt. A tak bláznivě běhala s naší rychlonožkou Terrou, kousala jí do krku a štěkala na ní, když jí chtěla vyprovokovat ke hře. A s Dupinkou se učila přetahovat o hračky, hru na číhanou a okusování nohou. A když byly modré holky unavené, spaly přitisknuta jedna k druhé.

FOTOGRAFEM VÍKENDU BYLA ANIČKA

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.