Trénink v Železné Rudě

Rozhodla jsem se, že náš druhý výcvik s plzeňskými záchranáři si maximálně užiju. Tak jsem se přidala k Amoníkům (Filipovi a Míše) a společně jsme v pátek vyrazili z Plzně do Železné Rudy. A to by bylo abychom vyrazili tak jak jsme si naplánovali. Vždyť musíme sbalit hromadu jídla, jíst se přece musí. Míša nás vyhodila s psiskama do parku – to prý aby Wanda trochu potrápila Dupi (Wanda je torpédo k neutaháhí a než se jí vybijou baterky, dá to pěknou fušku) a sama zatím sbalila jídlo, který celý den připravovala. V autě naloženém až po střechu jsme vyrazili směr Železná Ruda. Tam už na nás čekali ostatní. V dobré náladě nad skleničkou vína nebo s pivem v ruce. Milé a rychlé přivítání, představení se a pak už společné povídání a smích až do pozdních hodin.

Sobota
Ráno – budíček v 7:30, rychlé venčení v mlze, snídaně a nástup na výcvik.
V plánu bylo - vyhledávání, záchranářské překážky a poslušnost. Překážky – to bylo něco pro Dupi, jako střela lítala přes kladinu, skrz tunel, skákala přes překážky. Jen aby mohla něco dělat. Prostě nadšení jí rozhodně nechybělo.

S utíkajícím časem se protrhávala mlha. To se nám líbilo neb odpoledne nás čekala odměna (pro někoho sladká, pro někoho hořká) v podobě návštěvy lanového centra. Pro ty, kteří se bojí výšek (jako třeba já) skvělá příležitost jak se bát ještě víc NEBO se otrkat a strach postupně ztrácet. Z lanového centra si odvážíme spoustu hodnotných zážitků a vzpomínek a těšíme se na příště. Největším zážitkem je rozhodně tzv. Tarzanův skok – vyšplhat na 8 metrů vysoký kůl nebylo to nejtěžší, co nás čekalo. Nejhorší bylo se tam nahoře postavit. No a pak už jen skočit na některou ze zavěšených věcí. To vše pěkně vysoko a před zraky ostatních návštěvníků :) Povedlo se, adrenalin s náma pěkně zapracoval – od roztřeseného hlasu, přes rozklepaná kolena (Terinko - bylo to ještě vtipnější než jak jsem předváděla :) ) až po pocit štěstí po úspěšném skoku. Příště jdu skákat zase.
To bychom si den neužili naplno, kdybychom po večeři už nikam nevyrazili. V plánu bylo noční vyhledávání – opět zážitek pro ty, kteří za každým stromem vidí bubáka. A tak jsem šla svůj strach překonávat znovu. Povedlo se. 2 hodiny jsem ležela v dolíku za pařezem a čekala, kolik psů mě najde. Našla Betty, Aška a Ben. Figurováním jsem si už opravdu vybila svoje baterky (Wanda už ležela v nabíječce a nabírala síly na ráno :) ). Už nezbyla energie na večerní posezení v jídelně. Jak jsem padla do postele hned jsem spala – sobotu jsem si náramně užila.

Neděle
Byla podobně akční – výstup do příšerného kopce za chalupou, vyhledávání v lese a pak dál na výlet. Po cestě jsme ještě potkali hromadu klád, na kterou samozřejmě Petr vyhnal Bada. A jaká by to byla smečka, kdyby ho v tom ostatní nechali samotného. A tak se po hromadě prohánělo 15 štěkajících psů. Někteří byli nadšení, jiní méně, ale nakonec tak náročnou překážku zdolali všichni. Pašáci :)

S Amoníkama, Honzou a Helčou jsme se v půlce cesty odpojili abychom mohli vyrazit dřív k domovům. Nás ještě čekala milá návštěva u Petrušků. A pak už hurá vlakem domů.