Pec pod Sněžkou - leden 2011

Na chalupu do Pece jsme vyrazili, protože si to Lubik přál. I datum si zvolil a nutno říci, že zvolil perfektně. O sluníčko, perfektní sníh, lyžování, výletování a ježdíkování rozhodně ten víkend nebyla nouze. Lubik dokonce zvládl i svůj problém s lavicemi v kuchyni, dokonce tam i usnul. A pak že jsou nepohodlný :)

V sobotu jsme se rozdělili na 2 týmy:

• Za lyžaře a snowboardisty: Vomajda, Lubi, Peťásek

• Za ježdíkáře: Reny, Madlen, Martin, Jiří, Háňa

• Podpůrný tým: Pepina, Terra, Máří, Gita, Dupi

Tým č. 1 vyrazil v brzkých ranních hodinách na sjezdovky. Plán byl jasný, užít si dopolední lyžování. Den byl opravdu krásný a atmosféra na svahu určitě taky a tak se ježdění protáhlo do pozdních odpoledních hodin. Lyžaři se dokonce vrátili domů o výhru v soutěži bohatší. Za nejoriginálnější fotografii vyhráli foťák. Tomu se tedy říká originální nápad a dobrá výhra :)

Členové týmu č. 2 a podpůrného týmu se vydali na výlet do Obřího dolu. Plán byl jasný, co nejméně překážet běžkařům a co nejvíce se po cestě vyblbnout. Od začátku jsem se těšila až se vyšplháme na kopec a uděláme si závod na ježdíkách – co nejrychleji Honzíkovo zatáčkou, kolem Karlovy studánky, kolem sněhuláků a Milířů dolů do Pece. Jasně vyhrál Jiří – kdo maže ten jede a Jiří uháněl jak s větrem o závod. Z pozice posledního jsem nahrávala naší zběsilou jízdu – to abych se mohla ještě dlouho potom smát. Dav štěkajících kolií, křičících ježdíkářů a uskakujících kolemjdoucích – hodně jsme se pobavili :)

V neděli jsme se rozhodli pro sloučení našich týmů. Jen Reny (učila se španělštinu) a Vomajda (po zranění kolene z předchozího dne) zůstaly doma a připravily pro nás výborný oběd. Vydali jsme se na Růžovou horu – byla by to krásná procházka nebýt komplikace s lanovkou, kdy jsme museli vyšlápnout celý kopec nahoru. Ale o to lepší byla odměna v podobě nově objevené soukromé sjezdovky, kde zrovna nikdo nelyžoval. Přímo nás vybízela k soutěži o nejlepší skok na ježdíku. Co se týče modřin – vyhrál Peťásek. Co se týče skoku – vyhrála Háňa.

Cesta na Růžovou horu byla stále obtížnější, a když už Madlu nebavila ani moje historka o jorkšírovi houpajícím se na flexi vodítku (mohla bych se urazit, ale… to si nechám na jindy), věděla jsem, že je zle. Naštěstí, v pravou chvíli, jsme došli do cíle. Odměna byla zasloužená a jízda dolů na ježdíkách byla ještě zaslouženější. Nedělní jízda byla v porovnání se sobotní rychlostní jízdou spíše jízdou technickou :) Tolik jsme se nasmáli – to když jsme všichni skončili pod stromem v zatáčce nebo když Jiří utopil ježdíka v potoce a nebo když Pepina se vší vervou táhla Jiřího jak správný saňový pes.

Domů jsme se vraceli odpočinutí – to asi to sluníčko a věčný smích :)