Letní výcvikový tábor Adršpach 2008

26.7. - 2.8.2008

Kraťandí tým:

• Aninka + Domíno
• Reny + Terra
• Madlen + Máří
• Hany + Dupi

Den D se blížil sedmimílovými kroky. Na tábor jsme se všechny neskutečně těšily a tak jsme se již několik dní dopředu domlouvaly, co všechno si musíme s sebou vzít. Pro Dupi jsem (za její asistence) sbalila míčky, vodítka, postroje, odměny, aport, deky, misky, granule a spoustu dalších věcí. Pro sebe jsem si zabalila hlavně hodně oblečení – to abych nebyla za smradlavou kynoložku :)
Sobota ráno – čas nasmečovat všechny tašky do auta, naložit Reny a Terru na Čerňáku a vyrazit do Trutnova. Tam už na nás čekala posádka Libereckého kraje. A všem nám bylo jasné, že právě začíná TPZ – týden plný zážitků. Společně jsme dojely do Adršpachu a ubytovaly se v penzionu U Peňáka. Jak jsme záhy zjistily – bydlely jsme nad hospodou, tedy na velmi výhodném místě, kde se scházeli místní obyvatelé a kde se stále něco dělo. Když nám Jana Hlináková domlouvala ubytování, zřejmě šestým smyslem vycítila, že my rozhodně nebudeme chodit spát po večeři a tak nás šoupla k Peňákovi. Škoda, že ten vrchní byl nějakej divnej. Ale i tak nám nemohl zkazit náladu. Na snídaně a večeře jsme docházely do Penzionu Adršpach - vřele doporučuju. Maruška se o nás s láskou starala a jídlo se stalo oblíbenou součástí našich dnů.

 

Adršpach – místo jako stvořené pro odpočinek. Skály, louky, lesy, koně, čisté potoky a koupání v pískovně – to všechno nám Ádr nabízel a my to s chutí a plnými doušky vychutnávaly a užívaly si to příjemné potloukání se krajinou. Časně ráno jsme si užívaly stopy na pastvinách na kopcích nad Ádrem. Zelené louky, kam jen člověk dohlédne – to jsem musela maximálně využít a tak, i když nejsem příznivcem časného vstávání, tentokrát jsem se překonala a pravidelně vstávala. Občas to bylo na morál, ale odměna stála vždy za to utrpení při vstávání. Anička nám dělala taxikáře a Honzíkovo Vitarou nás na louky ochotně vozila.
Další příjemnou činností bylo lenošení po snídani – v klidu si do jedenácti poležet a pak vyrazit na výlet. Poučené z loňského tábora jsme zastávaly heslo, že méně je někdy více, jsme přes den nechávaly psí cvičence odpočívat na pokojích abychom je neutavily. A udělaly jsme dobře, psi vydrželi cvičit až do pátku bez větších známek přetažení a únavy. Po snídani jsme někdy zašly na poslušnost, večer jsme byli s figurantem domluvené na obrany.

Hned první večer jsme se od místních doslechly, jen tak mezi řádky, že je možné se brzo ráno nebo po zavíračce koupat ve skalách v pískovně. Průzračná voda, skály a klid vybízeli k dobrodružství a k zakázanému koupání. Ráno jsme v pískovně potkávaly pár místních odvážlivců. Večer to v pískovně vypadalo jako na plovárně – spousta lidí, dětí, psů, smíchu. A tak i my jsme neodolaly a koupaly se psy. Domínek se naučil plavat, Dupinka a Máří se osmělily a koupaly se s námi. A naší Terrku jsme nemohly dostat z vody. Je to vydra převlečená za kraťandu.

Jeden výlet jsme naplánovaly do Martínkovic na statek Ivany Horské.


U Ivany jsme se pomazlily se štěňátkama – Čerynka s Čambou Ivaně nadělily pěknou psí školku. Záplava tricolorních kuliček mezi kterými vyčuhovali dva zlatí pejsci a jako třešnička na dortu – šest modrých kousků.

Od Ivany jsme spěchaly na večerní obrany a na večeři. Po večeři pro nás Reny připravila program. Že prý uvidíme výborný představení – pantomimu. Reny už ho viděla a tak nás přesvědčila, že ho musíme taky vidět. Tak jsme se vydaly znovu do Broumova. Na nádvoří broumovského kláštera se hrálo představení Mime Must Go On! Pohodlně jsme se usadily do židlí a napjatě čekaly. Na scénu nastoupila Carmen Mayerová a začala mluvit o Betty Mcdonaldové. Asi to tam patří a pantomima bude později, říkala jsem si. Reny si myslela něco jiného. Vyděšeně se na nás podívala, že to je jiný představení než to námi očekávané. To není možný, vždyť jsme všechny četly, že pantomima má být dnes. Reny to nedalo a šla zjistit, co se děje. Jaké bylo překvapení, když našla u vchodu lístek s informací, že pro nemoc se místo pantomimy hraje největší nuda na světě. Chtěly jsme vydržet do přestávky. V momentě, kdy Tereza Kostková přinesla frkačky jsme zdrhly. Madlen šla jako na záchod, my ostatní jsme již s hurónským smíchem utíkaly. Zážitek, který okamžitě nabral na hodnotě.
Co s načatým večerem? Ještě, že bydlíme nad hospodou. Zahrajeme si tedy na zahrádce Activity. To byla teprve pořádná pantomima – vojevůdce, stan, běžkařské boty, přátelé, kastelán, šeltie a spousta dalších lahůdek. Vyhrála dvojice Reny – Madlen. Dvojice Hany – Any se ale velmi dobře bavila a brečela smíchy.


Největší výzvou týdne nebyly ani stopy ani obrany, ale jízda na koních. Zkušená Aninka dostala kobylku, kterou Karel osedlal před měsícem, Reny dostala tvrdohlavou Evku, která jí protáhla potokem a křovím. Já jela na koni, který musel být za každou cenu hned za Karlem – taky zastával rčení, že život je jeden velký závod. A naše Madlen dostala filmovou hvězdu Boba. Bob si zahrál v pohádce, hledal v lesích princeznu. Byl na svou roli značně pyšný a tak zkoušel, co si jako správná hvězda může dovolit. Vyjížďka po lesích a loukách byla balzámem na nervy. Šli jsme v klidném tempu, občas popoběhli a tak bylo dost času na relaxaci. Ze snění mě vytrhla Karlova otázka, zda chceme jít na pivo. Jednoznačně ano :)  Přivázali jsme koně u rybníka před hospodou a šli jsme. Blížil se čas jít na obrany a tak rychle vrátit koně do stájí. Možná to Karel vzal vážně, možná to byla škodolibost. Každopádně dal koním neslyšitelný povel ke klusu a my se řítili loukou. Rychlá jízda – pořádný adrenalin a skvělý zážitek. Madlen jásala, že je to super a že chce běžet ještě rychleji.....

 

Týden mám víc než VYHOVOVAL. Na táboře nás bylo tak akorát – na skupinovou poslušnost se nás scházelo asi deset. Výcvik bylo možné přizpůsobit našim potřebám. Můj velký dík patří Michalovi, který pracoval s kraťandama opravdu citlivě a ochotně poznával jejich povahu a přizpůsoboval svou práci jejich možnostem. Za ten týden se Dupi pohnula o velký kus dopředu a o to mi hlavně šlo, hnout se z místa a vytvořit základ pro další práci. Povedlo se.


Tábor byl po všech stránkách úspěšný, pohodový a neskutečně milý.

Tak příští rok nashledanou v Ádru.

 

 

Samozřejmě mi došlo místo na kartě.